Bleskovky

Ak objavíte nefunkčnú časť stránky, prosím informujte nás o tom.

 

Login

Úvod
Znovuzrození PDF Tlačiť E-mail
Hodnotenie čitateľov: / 8
SlabéVynikajúce 
Napísal Adam Rúžička   
Streda, 18 jún 2008

smarine.jpgOsada Sandmaster, hutní planeta Klamath planetárního systému Saduja Minor, rok 789.M41

„... Nedalo se dohlédnout na konec ohromného sálu lemovaného dvouřadím sloupů. Sálu, který vypadal neskutečně starobyle. Nebylo to prachem ani pukajícími stěnami a sloupy, ale tou atmosférou. Jakoby každá vdechnutá částečka vzduchu prozrazovala, že neopustila tento prostor po tisíce let. Vzduch byl těžký a potemnělá místnost celou svoji podstatou odmítala těch několik paprsků světla z mé svítilny. Kužel světla přeskakoval z jedné sochy na druhou byli jich tu desítky, v dlouhých řadách ztrácejících se v temnotách. Nehybné ve svém věčném spánku. Spánku?

 

            Pohyb! Ve vteřině se mi zastaví srdce, aby se pak rozbušilo jako by se mi chtělo vyrvat z hrudníku. Světlo z mé svítilny spočinulo na postavě. Byl to snad muž. Snažím se ostřit v němém úžasu. Je to ohromný měděný muž. Tiše se nese vzduchem s pohledem upřeným na mne. Rozpíná ruce snad v pozdravu ... „

„Probuď se ty spratku, táhni!" hospodský nešetří nadávkami ani kopanci. Omámeně se probírám. Vyděšený ani ne tak z hospodského, jako ze snu či spíše noční můry, která mně pronásleduje od dětství. Stále stejná a stále stejně děsivá. Chvatně sbírám svůj batůžek, který jsem měl pod hlavou a kryji se před tím tlustým neurvalým brunátným blbounem. Vždy je to stejné, ať mě nachytá kdekoliv v blízkosti svého podniku. Nepomůže naříkání ani vyhrožování. To je jen voda na jeho mlýn. „Zrůdo kazíš mi kšefty nelez sem, nebo uvidíš!" jeho hlas přeskakuje vztekem ale je dost hlasitý, abych ho zřetelně slyšel, ještě když chvatně mizím v první potemnělé uličce.

Zrůdo, mrtvolo, hajzle... Přemýšlím, kdy mě naposledy někdo oslovil jménem - Zaku. Naposled moje máma, ale ta už je 2 roky mrtvá. Stále to bolí, cítím, jak mě zármutek rozežírá při každé vzpomínce na ní. Od její smrti nenávist proti mě, která skrytě hnila po celých 18 let snad v každém koho znám, jakoby prolomila stavidla. Pamatuje ještě někdo v mém rodném městě moje jméno? V mém městě... spíš v mém osobním pekle.

Došel jsem na náměstí a opláchl se v kašně. Jen letmo jsem pohlédl na odraz ve vodě. Bledá tvář snad jako křída. Tmavé oči jako uhlí téměř bez bělma. Proč jsem, tak jiný? Proč musím za to, tak trpět? Jdu se podívat k vývěsce s prací pro nádeníky. Už dva dny jsem nejedl, ale žaludek se mi nezvedá z hladu, ale z představy, jak se budu muset hrbit a žadonit a být ponižován, abych po úmorné práci dostal pár drobných. Na nástěnce je nově velký plakát: Nábor Imperiální gardy, staňte se bojovníky Císaře a užívejte si výsad z toho plynoucích. Čest a sláva. Chvatně čtu další řádky a nervózně nerozhodně přemýšlím. Opustit město? Opustit planetu?

Už z dálky slyším jejich hlasy. Z hub těch namyšlených cucáků se linou nadávky a já přesně vím komu jsou adresovány. Rychle se blíží v ruce mají kameny. Dávám se do zběsilého úprku. A vím, že se zastavím až budu opouštět orbitu.

 

 

 

O 9 imperiálních roků později, Výsadková zóna 23. harakonského pluku, kóta 718, sektor B6, planeta Berien planetárního systému Progon, rok 789.M41

 

Je to už 6 let, kdy se začali geometrickou řadou množit případy rituálních vražd. Všechny stopy naznačovaly, že na planetě řádí sekta uctívačů temných bohů Chaosu. A i když je Berien bezvýznamná planeta s několika těžebními městečky bylo zřejmé, že musí být očištěna. Její až překvapivě vlivný guvernér vyjednal, že to nebude totální genocidou z orbitu. Bylo sem povoláno několik vyšetřovatelů - inkvizitorů, ale když propuklo tzv. „Povstání uctívačů" (787.M41) bylo jasné, že situace přerůstá místním Adeptus Arbites „přes hlavu". Byl čas povolat Gardu. Vzhledem k vražednosti pouště, častým bouřkám a odlehlosti sídel povstalců, bylo jisté, že proveditelnost bude možná pouze aeromobilními misemi, na něž jsou specialisté vojáci z Harakonu.

Nezměrný rachot se nese mrtvou krajinou, neskutečně nehostinnou skalnatou pouští sytě hnědé barvy. Valkýra přechází z nízkého letu 100 stop nad terénem do vertikálního přistání. Motory pracují na maximální výkon a vektorování tahu tlačí kubíky horkého vzduchu pod sebe. Vysouvají se mohutné přistávací lyžiny, aby se v příštích okamžicích zabořily do drobného kamení.

Seržant v přepravním prostoru Valkýry zvedne ruku a prsty má doširoka roztažené. Výsadek za pět vteřin. Rutinně přejedu rukou výzbroj a hmatem kontroluji upevnění helmy vesty, sumky, plasmovou pušku, zajištění zbraně. Rozhlédnu se kolem, v oprýskaném trupu sedí 10 spolubojovníků pevně připoutaných v sedačkách. Napjatě sledujeme dveře. Tupá rána, právě jsme dosedli. Vrata se rychle otvírají a kabinu ozáří zelené světlo. Bleskově se odepínáme z pásů a vybíháme ven. Jdu  druhý, první muž již leží v písku těsně u výstupní rampy a sleduje prostor. Přiklekávám k němu a moje oči si znovu zvolna zvykají na narudlé světlo dvou sluncí, jenž spalují tuto planetu. Pak následuje další vojín a za ním seržant v ruce má auspex a bolt pistoli. Následně se vyhrne ven zbytek jednotky a přikrčeni zaujmou všichni svoji nadrilovanou pozici. Vějířovitě se rozpínáme od výstupní rampy k nejbližším větším kamenům. Seržant začíná skenovat prostor. „Čisto". Konečně mám dost času se rozhlédnout. Monotonií krajina, jejíž horizont je tu a tam narušen nějakým větším kamenem, který snad mohl být horou. Avšak milióny let eroze udělali své. Severně vidím obrys budovy. Cíl naší mise: prastarý objekt neznámého původu ani účelu, kterému se prostě říká Kameny. Z briefingu jistě víme, že je to poslední bašta odporu místních povstalců.

Dáváme se na pochod, je to jen pár mil. Jak se blížíme k budově spatřujeme její monumentálnost. Ohromné obelisky sahají daleko k nebi pokryté neznámými runami obřích rozměrů. Obelisky jsou z černého kamene, který jsem ale nikdy na téhle Císařem zapomenuté planetě neviděl. Monolity jsou různě velké různých tvarů. Je jich dvanáct v nepravidelném obrazci vedle sebe navršené. Přesto ve skrytu duše nějak vím, že je v tom nějaký řád.

Přikrčený přibíhám ke svému velitele, jenž dalekohledem sleduje válečnou vřavu, která se odehrává u podstav obřích kamenů. Dorazily jsme před pár minutami a jsme druhý sled mise Najdi a znič. Pak se otočí k jednotce a rázně promluví: „Rojnice, přesun k prvním vstupům do komplexu, čeká nás asi boj v těch zatracených bludištích, co je pod Kameny." Všichni rychle zopakujeme rozkaz dáváme se do pohybu. Vypadá to, že přibíháme v tom „nejlepším". 350 mužů severního prvního sledu zastavilo svůj postup před branami Kamenů. Ve stejně bezradné situaci se ocitli muži východního a západního útočícího hrotu. Povstalci zbudovali důmyslnou síť zákopů před vstupy do komplexu. Navíc obří monolity mají ve spodních dvou třetinách několik otvorů, které se nyní ježí těžkými zbraněmi.

Plazíme se metr za metrem, nikdo si neodváží zvednout hlavou víc než pár palců, od hrubých kamínků, které drásají naše uniformy. Střelba houstne každým okamžikem. Zvuk olova zarývajícího se do písku, náhle na moment přerušil plechově-čvachtající zvuk. To explodovala hlava jednoho z mé jednotky. Zásah asi z těžkého kulometu jí rozmetal po okolí i s kousky helmy. Tuším, že se jmenoval Steve „Nějak". Dostáváme se na několik stovek stop k perimetru obránců. Vidím těla těch, kteří byli první vlnou. Slyším křik raněných, ale zřejmě tu není ani jeden odvážný medik, který by jim chtěl v téhle ďábelské bouři olova pomoci. Těch pár přeživších se buď schovalo za nějaký větší kamen, kterých je tu opravdu pomálu. Jiní se zahrabali jako červi, do malých okopů, které v zoufalství vyhrabali puškou či holýma rukama. Ti nejzoufalejší na sebe navršili mrtvá těla svých bratrů ve zbrani, což jim avšak poskytuje pramalou ochranu. Proklínám Císaře za to, kde jsem se to ocitl. Nevím jestli svoje nadávky vyslovuji nahlas, ale někdo trhne mým ramenem.

Je u mě komisař. Překvapeně na něj civím, vypadá jako kdyby spíš čelil nějaké silnější vichřici, než vražednému krupobití olova. Mírně nahrbený ve svém těžkém černém kabátě si mě měří pohledem. Je to jeden z těch obávaných můžu, kteří bez váhání zabijí kohokoliv, jen pro náznak dezerce. Jeho pohled je tvrdý a nesmlouvavý, jeho tvář je znetvořena ohromnou mokvající popáleninou levé tváře. Jeho ruka má nepřirozený stisk, je bionická. Slyším její servomotory, alespoň mám ten pocit. Pomalu zvedá pistol k mojí tváři. Vyděšeně přivírám oči. Nikdy mi hlaveň bolt pistole nepřišla, tak ohromná jako teď. Pak na vteřinu strne a zbraň poklesne. „Vydrž vojáku, a nikdy se nerouhej." Nebyla to rada. Byla to hrozba, poslední varování. Snad jsem chtěl něco říct. Omluvit se. Ale on se rychle otočil opět jen lehkomyslně přikrčen odešel k mému seržantovi, který nedočkavě hleděl na oblohu. Divní to muži tihle komisaři...

Burácení, které bych poznal kdykoliv, Valkýra se přehnala nad našimi hlavami a zasypala neřízenými raketami palebné posty, přímo před námi. Následovala jí další a další, jako na řetízku se snášeli a ničili těžké zbraně. V rachotu výbuchu slyším štěkání povelů komisaře. Osobně Valkýry navádí. Ty teď přecházejí do visu a zasypávají zákopy nepřítele dlouhými dávkami z palubních kanónů.

„Útooook" můj ukryt přeskočil komisař v ruce se mu lesknul energetický meč. A druhou překvapivě přesně střílel vzdálené povstalce, kteří vyděšeně opouštěli svoje postavení. Nejopožděnější muži teprve nasazovali bajonety. Většina včetně mě se už řítila vstříc nepříteli. Před pár vteřinami vypadala naše situace bezvýchodně, ale teď kosíme ty rouhačské psy lezoucí ze svých děr. Taková už je štěstěna války. Paprsky z laserových pušek zaplňovali prostor přede mnou. Přiklekávám a zalícuji. Vyhlédl jsem si místo, kde jsem viděl obrysy několika snad 5 postav jak se neopatrně vyklánějí z bezpečí svého ukrytu, aby opětovali palbu. Poprvé tisknu spoušť své plazmy, roj ohnivých táhlých paprsků opouští hlaveň. Ve vteřině se zarývají do těl protivníka. Mířil jsem přesně. Zdá se mi, že slyším jejich agonický křik, když se jim plazma propaluje do těla a trhá je na kusy. Opět se dávám do běhu. Ještě několikrát zkusím postřelovat pozice nepřítele. Avšak nepříliš úspěšně. Plazma mě hřeje do rukou neomylné znamení, abych ji nechal oddechnout. Alespoň na pár momentů. Nevadí to stejně jsem už pár kroků od zákopu z pouzdra vytahuji „Sekák" (standardní subtilní mačeta harakonských ozbrojených sil). Vskakuji do zákopu. Málem jsem si vyvrkl kotník, tak moc jsem podcenil jejich hloubku. Hned u mě je přikrčený nepřítel, který se urputně snaží přebít svojí automatickou pušku. Neváhám, jeden sek do skloněného týla, a jeho hlava mu sjela s krku. Rychle se dívám za sebe. Jde o setiny. Za mnou byl další z těch psů. Od boku na mě zamířil, nějakou dvouhlavňovou zbraní zjevně domácí výroby. Na poslední okamžik odkláním hlaveň, jejíž vystřel mě úplně ohlušuje. Krev mi bublá v bubínkách, když přiskakuji a bořím hrot „sekáku"  do střev rouhače, abych ho trhnutím vypreparoval. Rychle se ohlížím. Až do dalších záhybu zákopu nikoho nevidím. Opět začínám slyšet. Mám moment, abych si prohlédl proti komu to vlastně bojuji. Nevypadají, až tak nelidsky, jak jsem očekával. Oba muži velmi tmavé pleti s ohromným množstvím jehlic a náušnic v tváři i po těle. Na sobě měli boty a kalhoty dle střihu a vzoru nepochybně ze zásob Imperiální gardy. Hrudník si jeden chránil improvizovaným plechovým krunýřem. Druhý měl jen maskovací plášť. Čela obou zdobí tetování - symbol ve tvaru „vidličky". Na očích mají černé kulaté brýle, aby pod neustávajícími žhnoucími slunci nepřišli o zrak. Vlasy dlouhé spletené do copánku se zapletenými kostičkami. Jsou lidské, ale na dospělého člověka příliš malé. Mrazivé zděšení mi projede tělem. Je na čase poslat ještě víc těchto zrůd do pekla.

Opatrně vyhlédnu ze zákopu.Dobyli jsme je. Moje jednotka začíná krycí palbu, ani na moment jsem se jim nevzdálil. Efektivita imperiálního drilu mě nepřestává udivovat ani po letech. Cílem krycí palby je jeden ze vstupů do Kamenů, jelikož podél černých stěn postupují v sevřené formaci přeživší muži z prvního sledu. Střílím pouze jednotlivě a pro jistotu vkládám nový článek do plazmy. Nebezpečně se hřeje. Rouhači nepochybně podcenili její účinek, když se krčí pouze za rychle zbudovaným zátarasem z beden od munice. Moje plasma je nemilosrdně připéká k podlaze. Dávají se na útěk, ale už je pozdě. Formace našich bere jejich úkryt ztečí a střílí je do zad. Bez soucitu bez lítosti.

Pronikáme hlouběji a hlouběji do chodeb Kamenů. Všude nás doprovází zápach, hniloba a neutuchající odpor. Bojujeme o každý záhyb a o každý sál. Celý podzemní labyrint přebudovali na svoje podzemní „království", místnosti jsou plné dek, hadrů a jejich osobních věcí. Větší místnosti v sobě skrývají improvizované kuchyně a skladiště. Čelíme nejen mužům, ale i hystericky řvoucím ženám. Špinavým a podvyživeným v rozervaných šatech. Vrhají se na nás ozbrojené noži i holýma rukama, jako bájné fúrie. Na každém rozcestí se naše úderné jednotky rozpadají do menších a menších skupin.

Právě jsme zpomalili postup a náš seržant vyslovil myšlenku, která tížila nás všechny. Nepohltí nás toto nekonečné bludiště? V odpověď zarachotila vysílačka na zádech našeho radisty Waltra: „Všem jednotkám urychlete postup, centrální místnost, silný odpor. Opakuji. Všem jednotkám urychlete postup, centrální místnost, silný odpor" Seržant se dal opět, jako stroj, do pohybu, stačil přímí rozkaz a pochybnosti se rozplynuli.

To co jsme viděli na to nás nemohla připravit žádná brožůrka ani hodiny buzerace a plazení se v bahně. Ani moje pestrá 9letá služba mě na to nepřipravila. Jako jedni z prvních jsme se dostali do „centrální místnosti". Byla ohromná, strop byl tak vysoko, že i přes silné osvětlení, ho nebylo vidět. Pouze desítky v temnotě mizejících sloupů nám napověděli, že tam bude. Plošně byla velká jako náměstí imperiálních metropolí. Opticky ji zmenšoval systém teras, a schodišť, které ji bez jakéhokoliv řádu vyplňovali. Ale člověka, co viděl úlová města jako Necromunda, to příliš nešokovalo. To co nás ostřílené vojáky nutilo zvracet a stavělo nám vlasy hrůzou nebyla místnost samotná, ale to co zní bylo - stala se chrámem Chaosu. Dokládaly to ohromné krvavé kresby na stěnách, orgány a kosti, které se povalovali po zemi či byli vršeny do bizardních útvarů. Stovky kotlů různých velikostí a tvarů. Některé vysoké do pasu jiné dvakrát větší než muž. Jejich obsah nám nedovoloval dýchat. Na štiplavý dusivý kouř, co se z nich linul nezapomeneme až do konce života. Celou cestu jsem se bál, že budu muset do záhrobí posílat nejen fanatické uctívače, ale i děti těchto pomatenců. Nečekal jsem, že je najdu v téhle místnosti. Naříkající v klecích, vařící se v kotlích či přibité na zeď. Jak mohou dát za oběť nejen stovky nevinných, ale dokonce svoje vlastní děti?. Ptal jsem se sám sebe.

Rouhači se nemínili vzdát, každá terase se stala improvizovanou pevnůstkou, kterou bylo třeba dobýt. Naštěstí pro nás „centrální místnost" byla opravdu středobodem celého komplexu. A tak přicházeli další a další naši spolubojovníci, aby se po prvotním šoku, s neskrývanou zuřivostí vrhli do bojů ve jménu lidskosti a Císaře.

Hodil jsem granát mezi bedny, kde se skrýval jeden z nepřátel, po ohlušující explozi mne kousky těla, která se válela okolo, naznačila, že jsem mířil dobře. Další „terasní pevnůstka" padla. Už jich bylo jen pár které zbývali. Byl jsem od krve, špinavý a k smrti unavený. Po několika snad nekonečných desítkách minut bojů a přestřelek jsem si konečně mohl odpočinout a nabrat síly. Z jednotky jsem zbyl já, seržant a dva další muži včetně radisty. 4 byli mrtví a dva zranění. Měli ohromné štěstí, lékařská jednotka je již teď odvážela Valkýrami pryč. I když jeden přišel o obě nohy a druhý měl ošklivý průstřel hrudníku, záviděl jsem jim. Nemohl jsem to tu vydržet, bál jsem se, opravdu jsem se bál! Tato místnost byla nasycena zlem, a hrůzy bojů jako by to posilovaly. Cítil jsem jak neviditelné síly bojují o můj zdravý rozum a viděl jsem, jak ostatní muži svádějí podobný zápas. Několik jich už zešílelo, a buď se jako hromádka neštěstí choulili na zemi, a nebo se vrhali na svoje kamarády ve vražedném šílenství. Nechtěl jsem tu umřít. V téhle kobce jsem se začal až příliš bát smrti a nenávidět Chaos.

Z letargie mne vytrhl seržant: „Musíme dodělat, kvůli čemu jsme tady" A podal mi dalekohled. Bylo vidět, že na několika terasách ještě zuří lité boje, ale v okamžiku mi bylo jasné, o čem konkrétně seržant mluvil. Na jedné z těch nejvyšších teras stála skupina postav v kápích. Bránila sochu bizardního anděla. Socha měřila dobrých 50 stop. Celá ze dřeva, proutí a kostí, z velké části potažená lidskou kůží. Zahalené osoby byli bezpochyby psykerkové - kouzelníci. Z konečků prstů pouštěli fialové blesky na kohokoliv, kdo se pokoušel na ně zaútočit. Někteří plivali i fialový oheň či sesílali ještě děsivější kouzla, která nutila gardisty, aby obrátili zbraně proti vlastním. Občas spojily svoje síly. Dva nebo tři se chytli za ruce a vyslali velkou ohnivou kouli, na muže, kteří se je snažili ostřelovat z dálky ať puškami či těžkými zbraněmi. Zatímco těla našich padlích se hromadila u terasy a dynamika našeho útoku slábla. Oni vypadali neporazitelně, dokonce některé střely, které by nepohybně skončili v těle těch černokněžníků se ve vzduchu spálily či nepochopitelně změnili směr. A právě k nim, do toho pekla jsme se vydali v čele s naším seržantem.

Opatrně jsme se plížili k terase. Nechtěli jsme udělat tu chybu, jako muži před námi jejichž potrhaná a zmrzačená těla ležela jen pár stop od nás. Celý ten rouhačský koncil se soustředil na několik těžkých bolterů, které byli rychle postaveny na nejvyšší terase, aby konečně ukončili ten masakr. Ohromné komety svištěly vzduchem a za chvíli bylo jasné, že ten kdo vyhrává tuto bitvu jsou kouzelníci. Nám těch pár okamžiků stačilo, abychom se dostali těsně k nim. Opatrně jsme se plazili k nohám obludné sochy. „U císaře" hlesl jsem, a ostatní muži kreslily ochranná znamení prsty do vzduchu. Celý ten monument, jako by byl prostoupen energii. Místy, kde chyběla krytí ze stažené kůže, bylo patrné jak se doslova nalévá zlem. Nedalo se to popsat, nebylo to vidět, ale všichni jsme to cítili. Bylo jasné, že pokud nebudeme jednat dost rychle, něco strašlivého se zrodí. Už jsme dost blízko, instinktivně se každý z nás snaží, abychom se nedotkli té prapodivné sochy. Seržant otvírá ústa, aby dal povel k palbě. Vybírám si cíl. Jeden z kouzelníků úplně nalevo, který bleskem z konečků prstů právě usmažil vojáka snad na 100 stop. Ten se s překvapivou rychlostí otáčí a přisouvá k nám. Ano přisouvá, jeho dlouhá kápě se nese vzduchem. Bezpochyby levituje jen několik desítek palců nad zemí. Proto všichni vypadají, tak vysocí. Ve skutečnosti je vyschlí a zkroucený. Jakoby měl už být dávno mrtvý. Jeho vysušený prst se k nám napíná. Jeho propadlá bledá tvář se roztahuje do bezzubého šklebu. Nepřirozeně vypouklé oči žhnou fialově. Váháme, skláníme naše zbraně. Bezpochyby nás hypnotizuje. Pohled zapichuje do seržanta, který se bez váhání otočí a zastřelí Grega. Muže z naší jednotky, který jen strnule civí. I když teď už jen z půlkou obličeje. Pak věnuje ten ďábel pohled mně. Cítím jak se mi dobývá do hlavy. Najednou vím, že je proti mně bezmocný. Nevím proč, ale je to tak. Jeho samolibí „úsměv" se mění ve zděšení. Rázně vykročím a vypálím dlouhou salvu ze své plasmy. Žár v momentu spálí jeho tělo. To už se ke mne otáčejí i ostatní kouzelníci. Chtějí mne spálit blesky či vrhat oheň, ale jen bezmocně ke mne vztahují ruce a do široka otvírají ústa. Někteří, přestávají levitovat a padají na zem. Jejich atrofovaná těla, už jim nedovolují se zvednout. Syčí jméno svého zvráceného boha a motlitbou ho prosí o pomoc. Rozumím jen opakujícímu se slovu: „Slaneesh, Slaneesh" Vstoupil do mne Císař, či to je mojí podstatou? Není čas přemýšlet. Pouze od boku pálím a přenáším střelbu z jednoho umírajícího černokněžníka na druhého. Přes ten puch prostupující celou místností cítím smrad spáleného masa. Plasma z těch rouhačů odpaluje celé kusy. Nepřestávám pálit, i když už všichni leží bez pohybu na zemi. Až když plasma začne varovně syčet, pouštím prst ze spouště. Z hrozivého nepřítele zbyli kousky beztvarého kouřícího masa. Ostatní gardisté se s vítězným rykem vrhají a novou energií do zlikvidování posledních nepřátel. Seržant na mne hledí s úžasem, ale i s neskrývaným strachem a nedůvěrou.

Je jen pár minut od posledního výstřelu. A přes Kameny přebíhá obrovský stín tvaru larvy. Pár okamžiků na to za ohromného rachotu dosedá orbitální výsadkový člun Gorky 17. Harakornani používají tyto vzdušné obry, které jsou schopné přenést až 1500mužů, jak pro přepravu, tak jako polní nemocnice a předsunuté velitelství. Otvírají se desítky ramp. Jedněmi vcházejí na smrt unavení vojáci z mého pluku. Jinými jsou vnášeni ranění a dalšími ostatky těch, jenž neměli takové štěstí, aby dnešní bitvu přežili. Pomalu se trousím do břicha obra. Muži okolo mne i seržant se drží v uctivé vzdálenosti. Od události na terase jsem nedostal žádný rozkaz. Náhle mi někdo zastoupí cestu. Je to ten komisař, kterého jsem potkal před branami Kamenů. Stojí napřímeně a jeho tělo včetně obličeje svazuje snad tucet obvazů. Energicky mi kyne abych ho následoval. Poslušně jdu za ním k legendární rampě 13, rampě „Opozdilců".

13. rampa vede přímo na taktické a velitelské stanoviště u můstku lodi. Tam sídlí „Opozdilci". Tak se říká stratégům, synáčkům z bohatých harakornských rodin, kteří měli dost peněz na to, aby vojenskou službu mohli odkroutit v bezpečí při posílání ostatních na smrt. Jejich nepěkným zvykem je, že se objevují vždy až když je dobojováno, aby vyhodnotili ztráty a „slízli" všechnu smetanu. Mimochodem jen několik, těch nejlepších mužů, se z prostého vojína dopracovalo na stratéga a popravdě jsou to právě oni, kterým výsadkové jednotky vděčí za svoje úspěchy. Na konci rampy už na nás čekají. Skupina hejsků v parádních uniformách obklopená elitními muži ochranky. Komisař jde rovnou k nim a převypráví jim to co viděl při bojích ve svatyni Chaosu. Zjevně to na ně udělalo dojem a jeden z těch mladších se rovnou ke mne vypravil, aby mi potřásl rukou jen pár stop ode mne se zastavil a zacouval zpět do skupiny. Pak celá partička včetně ochranky a komisaře zmizí za pancéřovanými dveřmi, které se syčením zavřou. K smrti unaven si sedám na kovovou rampu a přemítám.

Konečně jsem došel k poznání. Jsem jiný a proto mne ti kouzelníci nezabili, ale já upekl je. Celé ty roky jsem si myslel, že je to můj divný vzhled, který lidi tak odrazuje. Ale teď jsem pochopil, že se nebojí mých podivných očí ani barvy kůže ani nepřirozeně havraních vlasů. Bojí se jakési aury úzkosti, která ze mne sála. Už na Klamathu přetavili svůj strach do nenávisti vůči mne. A ani u gardy to nebylo jiné, všichni vojáci včetně důstojníků se mi vyhýbali, v horším případě mi připravovali různá příkoří. Málokdo se mi kdy podíval do očí. Většinou vojáci odslouží u svého pluku celou službu. Mne si přehazovali jako horký brambor. Za turnus jsem měl 4 transféry, nejen mezi jednotkami, ale celými armádami Gardy. Nakonec jsem skončil u výsadkářů, kteří nutně potřebovali zbraňové specialisty ovládající plasmovou pušku. Jen personální nouze a moje nepochybné schopnosti s touto nebezpečnou a choulostivou zbrání zabránili dalšímu přesunu. Ale co teď se mnou bude dál? Dřív ze mne měli nedefinovatelný strach, ale odedneška je doslova silou vůle dokáži zahnat na útěk. Jako bych si strhl pásku z očí a konečně prohlédl, ten mladý stratég se tak lekl, protože jsem to chtěl. Nechtěl jsem, aby mi ten panák milostivě pogratuloval, po tom co jsem prožil takové peklo, které on maximálně sledoval na monitoru. Nebyl jsem ani moc překvapen, když se vrátili muži z elitní ochranky s tím, že mne mají odvést do bloku C. Blok C je několik cel, které se příležitostně využívají, jako karanténa a také pro inkviziční výslechy. Takhle se mi Impérium odvděčí za moje služby? Místo, abych po právu byl oceněn a možná se dostal i na mramorové desky hrdinů v palácích Terry, mám shnít v nějaké kopce či zakoušet mučení? Vztek ve mne bublal jako lává před erupcí. Hněv za desetiletí ústrků a samoty se dral ven. Jeden z těch mužů ke mne natáhl ruku, aby mě chytil za rameno. Udělal jsem krok k nim a moje zloba byla téměř hmatatelná. Oni začali bezděčně ustupovat až oba dva shodně narazili zády na pancéřovaná vrata. Doslova se ohýbali před mým pohledem. Věřím, že tam strnuli ještě na několik minut po tom, co jsem odešel.

Beze slova jsem se proplétal mezi přistávajícími valkýrami a chvatně pobíhajícími vojáky a pozemním personálem na shromaždišti před Gorkym 17. Kam ale teď půjdu? Za chvíli si pro mne přijde další eskorta, zcela jistě početnější a odhodlanější. Mám se bránit a riskovat to, že zraním některého z nich. Je mi to jedno. Teď je na čase, abych konečně začal já za jejich křivdy, nenávidět je. Chtěl jsem si opatřit plasmovou pušku a nějaké granáty. Zrovna, když jsem si prohlížel muniční bedny, pohled jsem upřel na Kameny. To je moje nové útočiště, můj nový domov, probíhalo mi hlavou. Pak mne na moment napadlo jestli to není podlé našeptávání nějakého boha Chaosu, aby se mi vzápětí pomstil za dnešní akci. Jestli to tak je tak dostane takový plasmový klystýr, že na něj do konce věků nezapomene. Rázně jsem se vydal zpět ke kamenům. Můj nenávistný pohled tak zpražil hlídku, jenž stála u vstupu, že ani necekli a já se mohl bez obtíží znovu procházet místy nedávných bojů. Chodil jsem bezděčně sem a tam klikatými chodbami a zatuchlými sály, jako bych na něco čekal. Náhle jsem na konci chodby spatřil malé zelené světlo, které se k mne blížilo.

Nikdy jsem nic takového neviděl. Byl to malý kovový brouk. Neměl víc než 30palců. To zelené světýlko bylo jediné oko mezi lesklými krovkami. V pohybu ho udržovaly tři páry zřejmě antigravitačních motorů, jenž měl místo nožiček, a které vydávali pulzující zvuk. Brouk si bezstarostně poletoval kolem mne. Ani na moment jsem ho nespouštěl z mušky mé pušky. Pak se třikrát přiblížil, že se málem dotkl hlavně plasmy, aby rychle poodlétl. Byl to jasný signál, že ho mám následovat. Opatrně jsem šel za ním. Věděl jsem, kam mne vede a několikrát jsem zaváhal, ale moje zvědavost zvítězila. Vracel jsem se do chrámu Chaosu. Tu místnost jsem opustil před pár okamžiky, ale připadalo mi to jako věčnost. Byla tak jiná. Poslední teamy, které doráželi nepřátelské raněné a odnášeli naše, ji opustili před pár minutami. A inkviziční vyšetřovatelé mají dorazit za několik hodin. Teď tu vládlo naprosté ticho a klid, i ta zlem pulzující socha byla opět jen hromadou materiálu. Brouček se obratně pohyboval mezi terasami a mrtvolami a vždy na mě zdvořile počkal, až jsme se ocitli uprostřed sálu. Bylo tu ohromné točité schodiště vedoucí hluboko do tmy! Vsadím duši, že když jsme tu bojovali určitě nic takového jsem zde nezahlédl. Vytáhl jsem svítilnu a začal sestupovat. Kužel světla běžel po stěnách schodiště a za pár okamžiků uzavřený prostor přecházel v otevřený sál, tak velký že světlo mé svítilny bylo pohlceno do ztracena. Jen jsem tipoval, že bude minimálně, tak velký jako svatyně Chaosu nad mojí hlavou. Brouček náhle zrychlil a zmizel ve tmě. Zůstal jsem sám. Neodradilo mne to postupoval jsem dál.

Připadalo mi to celé, tak povědomě. To je přeci můj sen! Ta noční můra, co mne pronásledovala celá léta. Kužel světla opravdu po několika okamžicích začal přebíhat po vzdálených obrysech dvouřadí sloupů, jak jsem sestupoval dále po schodech začali se zjevovat ty postavy. Na rozdíl od snu jsem si je mohl lépe prohlédnout vypadali jako kovové kostry. Vyšší než, kterýkoliv muž kterého jsem znal. Byli to spíš stroje než sochy. Pak mi to došlo! Měděný muž, teď si pro mě přijde! Odjistil jsem pušku a srdce mi bušilo jako o závod.

„Vítej" zvučný veselý hlas mi zazněl v hlavě. Leknutím sem vyjekl jako děcko. Prudce jsem se otočil. Měděná postava levitovala přímo za mými zády. Jak dlouho se za mnou takto vznášel? Byl impozantní dobrých 15stop vysoký. Vzhled jeho těla, každý sval a každý detail mne nenechával na pochybách, že se dívám na ztělesnění boha. Ne Císaře, ale pravého boha, sám se podivil, jak kacířská myšlenka mi vytanula na mysli. Jeho tvář působila laskavě, ale dva páry rohů rašících z čela mu dodávali zlovolný vzhled. Démonické byli jeho oči, které byli jako bez bělma potažené černou blánou. U Císaře vypadali trochu jako moje!

Zajistil jsem pušku a položil ji na podlahu, bylo mi jasné, že nemohu zabít boha a bylo by pošetilé to jen zkoušet. „Proč ho stále vnímám jako boha?" pomyslel jsem si. Jeho kovová ústa se nepohnula, ale jeho podmanivý hlas mi opět zněl v hlavě. „Nestává se často, aby nějaký z mých synů, mne sám našel." Nečekal na moji odpověď. Dle mého překvapeného pohledu bylo jasné, že by se ani kloudné odpovědi nedočkal. „Pariah gen. To je odpověď na všechny tvé otázky. Chceš-li to pochopit připoj se ke mně a svým bratrům. Nabízím ti toho mnohem víc všechno po čem si kdy toužil. Staneš se součástí celku, který tě nebude zavrhovat. Budeš nesmrtelný. Budeš mocný se znalostmi, s jakými se nemůže měřit žádný lidský smrtelník. Staneš v čele armády, která bude bojovat proti nepříteli, kterého nejvíce nenávidíš - Chaosu. Pokud ovšem nemáš zájem můžeš bez prodlení moje katakomby opustit." Pomalu poletoval kolem mne a já ho stále vystrašený bedlivě sledoval. Věřil jsem mu každé slovo až na tu poslední větu. Už nikdy se nevrátím k lidem. Bylo mi to jedno. Dychtil jsem po všem, co mi nabízel. A on si asi přečetl přímo z mé hlavy nevyslovený souhlas s jeho nabídkou. Lehce pokynul a rychle se vznesl vzhůru a zmizel v temnotě místnosti. Opět se objevil brouček můj mechanický průvodce a vedl mne mezi kovovými postavami, které už rozhodně nebyli sochami. Z jejich očí z jejich trupu se šířila záře zelené barvy. Slévala se do aury, která obklopovala celá jejich těla. Ožili během rozhovoru s měděným mužem! Teď se na mne všichni natáčeli. Sledovali mne svými chladnými pohledu aniž by promluvili či vydali nějaký zvuk. Stovky možná tisíce, celá armáda těchto podivných strojů či bytostí mne vítala ve svých řadách.

O 359 imperiálních roků později, Eldarská pirátská základna Pavučina, kdesi v asteroidovém poli, kvadrant 0208, sektor Gothic , rok 148.M42

 

Maugen pomalu vstřebával informace z krystalů senzoru. Vše působilo tak rutinně. 9 Eldarů původem snad ze všech koutů galaxie, teď vnímá skrze krystaly okolí stanice  - obvyklý, prázdný a nudný vesmír. Maugen se tedy opět myšlenkami ubíral k večeru, kdy dojde k dělení kořisti. Bude-li jeho podíl „nevšední" jak slibuje Ulthar. Mohl by se možná vrátit na hvězdnou archu Saim-hann s novým šlechtickým titulem. Zrovna se zaobíral plány koho všeho by bylo potřeba podplatit a co vše zfalšovat. Když tu ho přes jeho krystalický interface zasáhla vlna energie. „Silný výron energie"" zakřičel až mu přeskočil hlas. „Něco se zhmotňuje přímo u nás, nepřichází to z Warpu, u Khainovi krve to plavi.... Než stačil dopovědět větu přímo uprostřed místnosti se zhmotnila ze záblesku zeleného světla podivuhodná bytost - ohromná mechanická postava s rysy lidské rasy, jenž v ruce svírala dlouhou hůl pulzující energií. Hůl od poloviny výše zdobila až bizardně obrovská čepel. Beze slova se vydala ke Arlanovi, který byl velitelem směny, její pohled se upíral přímo na něj. Temné oči pulzovali doslova odzbrojující energií. Maugena napadlo šáhnout po pistoli, ale strach mu nedovolil se ani hnout. Ta postava pozvedla svoji zbraň a zarazila ji do Arlana. Ohromná čepel projela za zvuku praskání kostí nejen jeho tělem, ale i jeho křeslem a zajela hluboko do kamenné podlahy. Jiný Eldar, Macha, překonal strach a přiskočil k tlačítku aktivace alarmu. Stihl to, ale svoji odvahu vzápětí zaplatil životem. Zatímco se základnou začalo nést pískání a rozzářily se pohotovostní světla. Kovový obr, jehož zbraň zůstala zaražená v zemi až překvapivě hbitě přiskočil k Machovi, chytl ho za krk a zlomil mu vaz, jako by lámal sirku. Pak vytáhl svoji „kosu". Z ní vystřelil silný paprsek, kterým „přejel" skupinu Eldarů, která se snažila z místnosti utéct. Zelený proud energie doslova stahoval kůži, tkáň a kosti, vnitřnosti se rvaly z trupu.  Ten smrtící paprsek trhal Maugenovi bratry piráty na kusy, zatímco za neskutečné agónie umírali. Maugen pozvedl pistoli a začal střílet. Projektily se neškodně odráželi od zad toho vetřelce. Ten se k němu otočil. Maugen si pomyslel, že jeho cesta života je u konce a pevně sevřel lesklý posvátný kamen, jenž měl zasazen do svého hrudního krunýře. Pak jen nadšeně vydechl. Do místnosti elegantně vskočil Ulthar. Vůdce pirátů ze základny Pavučina, následovník cesty Věštců, Eldritch Raider - jeden ze slavné družiny prince Yriela. Maugen nevěděl proč se tento eldar stal pirátem, ale byl to bezpochyby ten nejlepší bojovník jakého kdy potkal.

Ulthar si krvelačným pohledem měřil soka. „Necron" procedil skrz zuby. Načež odhodil svoji pistoli a oběma rukama pevně sevřel Šídlo. Šídlo byl štíhlí jedenapůlruční meč jednoduchých tvarů, ale bezesporu legendární pověsti. Maugen na vlastní oči viděl, jak s ním Ulthar přesekl Vesmírného mariňáka v pase či setnul hlavu genelupičovi. Ulthar začal doslova tančit kolem svého protivníka. Vlasy mu vlály, jeho temně rudý kabátec vířil s ním a odhaloval tak „kostěné" brnění. Často kabát omotaný narychlo kolem ruky využil, aby zmátl svého protivníka. Snažil se ho vyprovokovat, ale kovový obr na něj překvapivě netečně hleděl. Vypadal jako by snad byl pouhým divákem tohoto souboje. Pak přišel první Ultherův výpad - sotva okem postřehnutelný sek na krk. Necron, jako by jeho myšlenku tušil, zlomek vteřiny předtím, tomu ataku nastavil svoji zbraň. Ulther prováděl úder za úderem. Byly to ty nejkrásnější šermířské finty, které kdy Maugen viděl. Necron však většinu ataků hbitě odrážel, a když některé prošli nezranili ho. Alespoň to nedával najevo. Ulther začal působit vysíleně a zpomaloval. Dýchal zhluboka a klel snad ve všech jazycích, co se za svůj předlouhý život naučil. Pak poprvé Necron zaútočil, jeho výpad nebyl nikterak elegantní ani rychlý, ale pro Ulthera byl osudný. Kosa zasvištěla vzduchem zaskočený Ulther neměl šanci uskočit a stejně tak nebylo v jeho silách vykrýt útok vedený ocelovými pažemi. Šídlo bezmocně odskočilo a čepel se zabořila do kostěného bohatě zdobeného brnění vůdce pirátů. Maugen nevěřícně zíral. „Kostěné" brnění bylo nejen vkusnou ochranou hrudníku, ale také výkonný generátor silového pole, který byl schopen zastavit a nepropustit i výstřel z plasmové pušky či sek energetického meče. Teď brnění prasklo jako skořápka a začala z něj prýštit krev. Z ješitnosti, která je Eldarům tak vlastní, neutekl a sledoval souboj. Chtěl vyprávět o tom jak Ulthar setnul hlavu tomu robotovi. A teď za svoji hloupost zaplatí životem.

Krátkou dávkou jsem zlikvidoval toho Eldara, co sledoval souboj. Byl zjevně, tak konsternován jeho výsledkem, že se ani nebránil. Poté jsem zasekl svoji válečnou kosu do panelu senzorů, jenž sem tímto definitivně vyřadil z provozu. K oslepené základně se tedy mohli přiblížit další výsadky, aniž by riskovali palbu obranných automatických věží. Tím byl splněn můj úkol v této misi. Měl jsem tedy moment si znovu ve své mechanické paměti detailně projít ten navýsost neobvyklý souboj. Úroveň eldarského šermíře byla prvotřídní. Avšak vzhledem k tomu, že součástí mého přerodu v Pariaha, bylo přímé spojení mé mysli se Sítí, byl každý jeho úder pro mne lehko uhodnutelný. Ubozí Eldaři bojujete s námi Necrony od počátku vašeho zrodu a přesto o nás tak málo víte. Třeba Síť, díky subprostorovému vysílání všichni spolubojovníci sdílíme naše zkušenosti, technické poznatky, zprávy o průběhů misí. Komunikujeme, tak spolu a koordinujeme naší činnost. A já tak znám všech 18 153 šermířských škol, které kdy někdo zkusil proti Necronům použít. A tak pro mě tvůj styl Útočícího škorpiona i se všemi těmi triky nebyl tak překvapivý, jak sis asi myslel odvážný šermíři.

Hodinu po prvním teleportu Necronů na Pavučinu, byla základna zničena. V jejích vybuchujících a hroutících se chodbách našlo smrt na 850 Eldarů a 70 příslušníků lidské rasy. Já jsem se přenosem vrátil do katakomb, procházel jsem mezi strnulými necron bojovníky. Jejich kovové postavy obletovaly mračna mechanických broučků, jejíž krovky odráželi záři zelené aury, která jako by prostupovala místnost. Pracovalo se na opravě bojových poškození. Pokud se zachovala alespoň část torza s největší pravděpodobností bude daný Necron opraven a opět se vrátí do služeb svých bohů. Už mne tento manifest aplikace nanotechnologie nepřijde tak okouzlující. Spíš se divím, co se z nich stalo. Vědomí uvězněná v železných tělech s minimem vlastní vůle. Tráví celá staletí či spíše milénia ve hlubokém stázovém spánku, nebo na Síti. Milióny brilantních myslí, které by dokázali pohnout celými souhvězdími či stvořit nové, ale je zajímá jen jedno vyhubit či zotročit všechny nepřátelé. Tedy všechny rozumem ověnčené formy života ve vesmíru a jejich duše přinést na oltář svým neméně krvelačným bohům. A s jedním bohem se mám právě setkat.....

Temná místnost v jádru katakomb, vzhledem ke spektru senzorů, které mám v sobě zabudované jsou oči pouze vzhledovým doplňkem a tma není překážkou, abych nevěděl, že uprostřed na rozložitém kamenném trůnu sedí ohromná měděná postava. Dnes vím, že není z mědi ale necrodermisu - Nanotechnologického „živého" kovu, který je pilířem Necronských technologií. A propůjčuje například mé válečné kose neobyčejně ničivé vlastnosti a tělům bojovníků jejich schopnost znovu doslova dorůst. To co mám před sebou je pouhá socha - nádoba. Takových brilantně vyvedených vysokých mužů ideálních proporcí, tajemných draků a bezpočtu dalších skulptur je ve vesmíru bezpočet. Jsou v katakombách, hrobkách, zapomenutých palácích či na palubách necroních vesmírných lodí. Boha z nich dělá bytost z čisté energie s nezměrnou mocí stará snad jako vesmír sám - C´tan. C´tanů je několik, cestují mezi svými „reinkarnacemi" a kují pikle či vyčkávají. Můj pán je jeden z nejmocnějších, a proto jeho existence společně s dalšími třemi nebyla ostatními rasami zapomenuta. Poklekl jsem před sochou na jedno koleno a čekal. Za chvíli se jí rozžhnuli oči. „V dnešním boji sis vedl dobře Zaku ostatně jako vždy" ozval se podmanivý hlas v mé hlavě. Nikdy nepochopím, proč mi někdy říká názvem mé předchozí existence. Necroni jména nemají většinou pro komunikaci na Síti využívají popisné kódy, které určují kde jsou, co jsou za druh atd. „Jsi vůdcem mých pariahů, nejsilnější z nich" Pokorně jsem pokrčil ramena. Znal jsem Pariahy, kteří válčili po milénia a nikdy se jim nedostalo takového uznání od mého pána. Což sebou neslo mnoho výhod. Hlavní byl velmi vzácný a nezměrně výkonný humanoidní konstrukt - moje tělo. „Přemýšlel jsi proč se ti dostalo takové cti?" „Pro moje zásluhy?" odpověděl jsem nesměle. „Ano jistě, ale proč jsi v boji o tolik lepší než ostatní, máš stejné vědomosti a byl jsi přetvořen na počátku do stejného těla?" Dal jsem si na čas s odpovědí. Propátral jsem Síť, analyzoval otázku s jedním Pariahem, který byl na krátkém dosahu. „Nevím" řekl jsem na konec. „Síť nezná všechno Zaku, kdyby to tak bylo už bych vládl vesmíru" Měděná postava se vznesla a pitoreskně rozhodila rukama v parodii na pobavení. C´tan nezměrně nenávidí lidi, orky a Eldary. Přesto z důvodu pro mě nepochopitelného se snažili humanoidy napodobovat nejen svými výtvory, ale i gesty a pózami. „Od našeho setkání před staletími jsi pochopil, tajemství Pariah genu. Je to čistá esence jedinečného povědomí vnesená do struktur lidské DNA. Díky ní muže být lidská duše - vědomí přeneseno do stroje - pariaha. Navíc nositel Pariah genu má jedinečnou odolnost, jak jsi se sám přesvědčil, vůči silám Warpu. A to je důvod tvého vzniku. Před dávnými časy nás stálo nemalé úsilí stvořit základ tebe - ideálního bojovníka  proti hordám Chaosu.  Avšak Pariah gen se nepodařilo natolik rozšířit, jak jsme předpokládali. Jeho nositelem je jeden člověk z miliónu a pouze každému stému z těchto kandidátů se dostane cti přetvoření." C´tan se na chvíli odmlčel, jako by mi chtěl dát prostor pro diskuzi, ale vzápětí se opět jeho podmanivý hlas ozval. „Samozřejmě tohle všechno víš díky Síti, ale co nevíš je, že přerod člověka v  Pariaha má chybu." Byl jsem překvapen C´tani nepřipouštěli svoje nedostatky či svých plánů. Nikdy, tedy až doposud. „Jistě jsi si všiml, že Necroni jsou schopni velmi dobrého uvažování a dokonce i jistého chování, které by se dalo vzdáleně považovat za projev emocí, jak si je znal ze svého posmrtného života. Avšak já plně vládnu jejich vůlím." Můj bůh miloval teatrální okamžiky svých proslovů. Vznesl se do vzduchu a na moment se kolem mě roztančili obrazy bitev, které právě v jeho jménu probíhali. „Avšak u Pariahů se nám jaksi jejich svobodná vůle úplně nepodařila vymýtit. Bohužel. Neznáte strach, díky svým zkušenostem, ale jak si dozajista pocítil, někteří s tvých spolubojovníků ti závidí tvojí oblíbenost. Někteří jsou krvelačnější, s chutí vraždí pro zábavu. Někteří mají zbytek jakési lidskosti, kterou dokáží efektivně využívat a to je dělá jedinečnými a nejschopnějšími ze všech. A to je tvůj případ." Výjevy na stěnách zmizeli, aby vzápětí znovu místnost ožila. To co se zobrazovalo, působilo jako balada nějakého barda oživena velmi realistickými obrazy:

„Oko teroru je místo, kde se ty nejhorší stvůry Warpu mohou neomezeně pohybovat a síly chaosu jsou jeho svrchovanými vládci. Je to jejich bašta. Na okraji Oka blízko Kadienské brány, prapodivným prostorem letí planeta. Rudá bizardní planeta, která mohla vzniknut před miliardami let stejně jako před pár hodinami. Její povrch plný lávových jezer a vulkánů se otřásal. Země pod nohama se hýbala. Stovky Necronů prohrávalo svůj boj. Drtily je hordy démonů bytostí tak neuvěřitelných, že by je materiální vesmír zničil pouhými principy fyzikálních zákonů. Avšak ne tady. Pokroucené rudé rohaté postavy zasekávali svoje ohromné sekery do těl Necronů. Po každém vyhraném souboji vypouštěli ze svých býčích tlam vítězný řev, který by smrtelníky jistě uvrhl do paniky či dokonce šílenství. Necroni se opravují znovu sdružují do jednotek a pokračují k 60stop vysokému bílému obelisku. Ten v sobě ukrývá věc, která byla ukradena jejich bohovi a zavlečena sem. Oni si pro to přišli. Dělí je už jen několik stovek stop, ale i tisíce démonů. Další na svých bizardních kozích nohách přibíhají či se přímo zjevují na bojišti z vůle jejich patrona - Khorna chaos boha krve a války. Boj se zdá ztracen. Poslední skupinka složená převážně z Pariahů utváří kruh. Všichni postřelují dotírající démony paprskomety. Propukají boje na sekery a kosy Pariahů. Jejich vůdce využije zbytek svojí teleportační kapacity. Přenese je do kráteru s jedním průsmykem vzdáleného několik stovek mil. Jejich bůh, který sleduje bitvu díky přenosu Sítí zuří. Démoni chvátají dorazit svoje protivníky. Necroni je taví střelbou, když vstupují do průsmyku, aby přeživší vzápětí pozabíjeli v boji zblízka. Vlna za vlnou ze rozbíjí o zeď z Necronů. Zvlášť vůdce Pariahů vyniká agresivitou a dovedností v boji. Khorn povolává další a další démony. Již jsou to celé legie. Bojuje se nepřetržitě 8dní. V průsmyku na kopci mrtvol démonů a kusů Necronů stojí už jen jedna mohutná kovová postava. Bez přestání stíná hlavy démonům, drtí jejich kosti úderem pěstí a odhazuje je od sebe. Tělo vůdce Pariahů nese mnoho známek poškození. Polovina hlavy úplně chybí. Něco mimo chápání jeho boha i démonů ho dělá neporazitelným. Ten 8. den se v průsmyku zjeví démon, jehož postava je tak vysoká, že by se ani nevešel do kráteru. Po těle mu přebíhají stovky jasně rudých plamenů. Jeho ruka je tak ohromná, že by Pariaha mohl rozdrtit v dlani. Sleduje boj s potěšeným výrazem. Pak něco zavře svou mohutnou býčí tlamou a démoni začnou mizet. Pak zmizí i on. Planeta je rázem pustá a dokonce se už neotřásá zemětřeseními. Bitva je vyhrána, obelisk opět patří Necronům. Síly Chaosu jsou nepředvídatelné a někdy dokážou i ocenit nezdolnost protivníka - posledního Pariaha. 

 

Poznal jsem bitvu, která mne před 130lety vynesla respekt mého pána. Teď čekám, jak se mnou naloží. Nosím v sobě stále toho Zaka z Klamathu se všemi jeho touhami, vášněmi a nenávistmi. Pomalu se ve mne znovu probouzí. A on to ví. Můj osud je zřejmě zpečetěn. Přiblížil se těsně ke mne. A ledově chladným hlasem pronesl. „Používej svojí svobodnou vůli v mých službách. Bude-li to jinak, najdu si pro tebe mnohem tíživější osud než deaktivaci." I když Pariahové nikdy nepodléhali panice či úzkostem. C´tanovi se podařilo postrašit i někoho, kdo by ani strach technicky neměl znát. Pak mi ležérním gestem naznačil, ať bez prodlení opustím jeho komnatu.

Vrátil jsem se mezi svoje Pariahy. Stáli se zbraněmi v rukách jako na čestné stráži. Bez sebemenšího pohybu. Jejich hlavami však vířili milióny informací ze Sítě. Součástí Pariah genu byla nezdolná touha po poznání, kterou mohla ukojit jen Síť. Stoupl jsem si k nim, ale zůstal jsem uzavřen sám do sebe. Od přerodu ve stroj jsem rok od roku cítil stále víc pocit viny. Lidé mi za mého posmrtného života ukázali jen odvrácenou stranu povahy. Naopak si získávali můj respekt a soucit za ty stovky let bojů. Obdivoval jsem odvážné komisaře a vesmírné mariňáky, kteří i ve smrtelných křečích nevzdávali svůj boj za Císaře ani neztráceli víru. Čím dál silnější emoce ve mne vyvolávali strádání mužů, žen a dětí, kteří byli zavlečení do víru bojů. Docházelo mi, že jsem na špatné straně. A tak poslední půl století jsem strávil hledáním možností, jak pomoct Lidskému impériu. Jediným řešením bylo poskytnout jim možnost nahlížet do Sítě. Kousek po kousku vymýšlím zařízení, které by to umožnilo. Avšak přes moji opatrnost to možná Bůh tuší. A Boha nelze obelhávat, alespoň ne na dlouho...

O 2 imperiální roky později, trosky Orky vypálené osady Sandmaster, hutní planeta Klamath planetárního systému Saduja Minor, rok 150.M42

 

Jonathan stál na stráži a neobratně se snažil zapálit cigaretu. Neusnadňoval mu to silný dešť, který trval již několik dní, stejně tak jeho chladem zkřehlé prsty. V duchu nadával snad na úplně všechno. Nechápal proč zrovna jeho jednotka musela hlídat tuhle Císařem zapomenutou díru, kterou před 25lety vypálila banda potulných Orků. Proklel Orky i velitelství. „Prý kdyby se Orkové vrátili, ze spor se množí bla bla bla.." nadával v duchu, zatímco se krčil u zbořené zdi, aby si konečně připálil. Náhle měl neodbytný pocit, že na stráži není sám. Otočil se a leknutím málem znečistil vnitřek svojí uniformy. Ani 10stop od něj stála kovová postava o jejíž hrozivou siluetu se rozbíjeli kapky deště. Jemné pohyby hlavy naznačovali, že se zájmem pozoruje Jonathanův souboj s cigaretou. Jonathana však chuť na nikotin zcela přešla.

Přemýšlel jestli před ním stojí jeden z těch slavných Vesmírných mariňáků, avšak z tohoto muže měl tak podivně mrazivé pocity, že tuto myšlenku zavrhl. To co proti němu stojí není člověk ani zdaleka, natož geneticky vyšlechtěný hrdina Impéria. Chtěl z ramene shodit svoji pušky či alespoň vzít nohy na ramena. Ale i když se střídavě pokoušel o oboje, neovládal svoje tělo a zůstával na místě. Kovový obr zvednul svojí ruku a naznačil mu, aby použil svoji vysílačku, co má u pasu. Jonathan si oddechl vypadá to, že z toho nakonec vyjde se zdravou kůží. A jeho tělo ho začalo opět trochu poslouchat. Třesoucí rukou zmačkl knoflík na vysílačce a zavolal do štábu. Zatímco se zmatený Jonathan snažil vylíčit svému velícímu, co se děje. Obr si přidřepl a do bahna před Jonathana prstem napsal: „Zak Krieg se vrací k lidem"

Do týdne na to byl podivný železný tvor zavřený v cele na křižníku Očista, Lodi Ordo Xenos - instituce na potírání cizáckých nepřátel. Nebyl ozbrojen měl sebou pouze objemnou mnohasetstránkovou knihu. Byla stručně pojmenována Necron a byla psaná ručně avšak s neobyčejnou až strojovou kvalitou písma. Bytost se snažila komunikovat nápisy na zeď, ale vyšetřující inkvizitor Ordo Xenos Machaveli, tomu překvapivě nevěnoval větší pozornost. Až při vyšetřování incidentu, který se stal po třech dnech věznění, přiznal že tvor ho natolik zneklidňoval, že s ním nemohl setrvat v jedné místnosti, natož se pokoušet komunikovat. Incidentem, který vedl k tomu vyšetřování, byl útěk toho tvora z jeho cely při mezihvězdném letu. Zmizel beze stop, jakoby se rozplynul.

Osud knihy, kterou ten tvor přinesl je neznámý. Možná se dostala do povolaných rukou. Avšak hloupost je lidem vlastní jako Eldarům ješitnost, takže spíše skončila v nekonečných regálech Knihovny v paláci Terry, kde bude čekat celé desetiletí na zařazení do rejstříku a možná celá staletí na prostudování. Jisté je, že Necroni a C´tan zůstávají stále obecně přehlíženou hrozbou.

Stejně, tak jako osud knihy i osud robota, co si říkal Zak Krieg, zůstal obestřen tajemstvím Avšak od roku 150.M42 do současnosti bylo zadokumentováno na 1256 případů zjevení tzv. „Železného golema". Bytosti, kterou někdo považuje za Císaře, někdo za Svatého či Hvězdní vlci za ducha Lemana Russe, avšak ať je to kdokoliv či cokoliv pomáhá lidem v té největší nouzi a pak náhle zmizí tak záhadně jako se objevil. Přes odpor duchovních představitelů Impéria se objevují kulty oslavující Železného golema. A stále více Imperiálních vojáků sebou nosí talismany tvaru dlouhé tyčové zbraně s bizardní čepelí a doufají, že až jejich jednotka bude třeba přečíslena nepřítelem či decimována kulometnou palbou přijde Golem, aby jim pomohl stejně jako stovkám jednotlivců i jednotek před nimi.

Comments
Written by Thodeus on 2008-07-01 21:01:02
OMG. Famozne. Je to fakt super.
Written by Táto e-mailová adresa je chránená pred spamovými robotmi, potrebujete mať zapnutý Javascript aby ste ju mohli vidieť. on 2008-12-27 18:29:41
Výborné...aj ja mám poviedku, zatiaľ len prvú časť, ale chcel by som ju uverejniť. Ako to mám spraviť?

Only registered users can write comments.
Please login or register.

Powered by AkoComment!

 
Ďalšia >
© 2018 Pevnosť
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.